Křídla a šupiny

Jeden starší, ale o to milovanější obraz o rybách a ptácích.

Křídla a šupiny, kombinovaná technika, 2013

Malevičova žena

Malevičova žena, akryl na plátně, 2016

Louka

Po půl roce čekání se tenhle obraz dnes v noci konečně dočkal dokončení. Některé věci zkrátka chtějí svůj čas. :)

Louka, akryl na plátně, 2016, PRODÁNO

Akt a tak

Tak k těm obrázkům... ne, nejde to. Možná, až budu v důchodu, bude reálné malovat každý den a každý den vkládat výtvory na internet. Do té doby uznávám, že přidat do kolotoče všedních dní další každodenní "povinnost" je míň zábavné a motivující, než jsem čekala...
Kvantita by předčila kvalitu a to nechci. Teď už sem zkrátka přibude jen tolik, kolik budu chtít, a kdy budu chtít.
Díky za pochopení...

Den 11.

Zlaté rybky.

Den 10.

Žena s kočkou.

Den 9.

Řez pomerančem.

Den 8.

Stáří...

Den 7.

Bohyně do nás nevstupuje zvenčí.

Zjevuje se z hloubi nitra.

/Wild woman sisterhood/

Den 6.

Proti Jeskyňkám.

Den 5.

Portrét chlapce z vlaku, který jsem nakreslila podle jeho odrazu v okénku, aniž by to postřehl. :)

Den 4.

Občas uměleckost ustoupí tomu, že vás to prostě baví! :)

Den 3.

Bavlník, nejhebčejší z květin.

Milan Knížák

Na YouTube jsem objevila skoro hodinu a půl dlouhou přednášku Milana Knížáka o jeho životě a přístupu k umění. Sem na blog nahrát nejde, proto vkládám alespoň kratičké video o jeho postoji k postmoderně, abyste se navnadili... :)

Celou přednášku najdete ZDE. Mluví v ní o životě na Novém světě v Praze, o setkání s Janem Zrzavým a o výtvarných projektech, kterými zvedal Prahu ze židle.
Místy mě dost baví!

Den 2.

Tvůrčí výzva: Den 1.

Je vůbec možné najít si každý den v roce čas na chvíli se zastavit, utišit rozbouřené myšlenky a věnovat hodinu času tvorbě?
Chci to zjistit.
Toto je den první.

Tak šťastný nový rok! :)

Kresba

Nezvládám zajistit kontinuální chod blogu (Austin Kleon by mě hnal...).
Naštěstí zvládám alespoň kontinuálně tvořit.
Lepší než naopak.

Vkládám tedy alespoň rychlou skicu tužkou a veřejně si tímto slibuji velmi brzy konečně nafotit své havraní šaty (které už pomalu začínají být obnošené, tak dlouho jsou hotové!) a představit nový šicí projekt, tentokráte mimořádného významu!

Vlčí máky

Po dlouhé době jsem opět vzala do ruky štětec.
Vítej zpět, můj opomíjený příteli, chyběl jsi mi!

Vlčí máky, akryl na plátně, 2015

Mandala

Mandala, kombinovaná technika, 2014, PRODÁNO

Nevyznávám buddhismus, nejsem vegan a nechystám se jet hledat sama sebe do ášramu v Indii.

Tak proč mandala?

Protože ať chceme nebo ne, ty barevné kruhy mají sílu. Je to logické a racionálně obhajitelné. A nebo to prostě cítíte.

Kruh, to je základní a všudypřítomný obrazec, prostupuje celým vesmírem, reprezentuje nekonečný tok energie, koloběh života a smrti, všechny přírodní cykly. Je v běhu planet, v tělech stromů, v očích všech živých tvorů. Má moc kumulovat energii a všechna náboženství a všechna lidská společenství bez rozdílu ho přijala jako svou součást. Ať už vědomě či bezděky.

Kruh a barvy. Barvy, které vystihují všechno, co neumíme pojmenovat slovy. Můžeme to vytančit a nebo namalovat. To druhé jsou mandaly.

A poslední argument - síla tvorby. Máloco potřebujeme v životě tak intenzivně jako vytváření něčeho hmatatelného. Ať už je to bochník chleba, dřevěný domek v koruně stromu nebo narozeninové přání.... Jen ten samotný proces, kdy nám něco vzniká pod rukama, kolem nás vyvolává silné energetické pole, které se dříve nebo později zhmotní v konečný produkt.

Investovat energii do mandaly znamená v podstatě vytvořit silové zrcadlo, které si dokáže přitáhnout váš pohled odkudkoli z místnosti a poslat vám skoro tolik energie jako ranní kafe...nebo tabulka čokolády...

Tak proto mandala...

Na křídlech z papíru

The art of anger, kombinovaná technika, 2014

Nedávno jsem si s jedním svým známým povídala o umění a on vyslovil krásnou myšlenku:

"Proč děláš umění? Aby ho lidé viděli?" zeptal se.
"No…vlastně ano, umění ve své podstatě vždycky vzniká proto, aby ho lidé viděli…" odpověděla jsem.
"A kdyby ho nikdy nikdo neviděl a neocenil, přestala bys tvořit?"
"Ne…"
"Tak to je dobře. Myslím, že ten, kdo přestane dělat umění, protože se o něm nemluví, vlastně nikdy nebyl opravdovým umělcem.”

To tvrzení pohladilo mé tvorbychtivé ego. Nemusím být vidět a slyšet, nemusím mít růžové vlasy a potkana na rameni, abych byla správná umělkyně. Stačí to milovat a žít…být malířem/spisovatelem/básníkem/hudebníkem/čímkoli na světě jen sama pro sebe.

A pak přišel William Saroyan s předmluvou ke své knižní prvotině Odvážný mladý muž na létající hrazdě a tuhle chlácholivou iluzi mi jednou ranou rozmetal na prach:
"Dokud spisovatel nevydá první knihu, je spisovatelem jen pro sebe. Pro kohokoli jiného je hlupák. Je to někdo, kdo si o sobě myslí, že je spisovatelem, nebo je to někdo ještě horší: někdo, kdo chce být spisovatelem."

Nejsi spisovatel, dokud nevydáváš…
Nejsi umělec, dokud někdo tvou práci nemiluje a někdo jiný ji nerozedře kritikou až na krev.

Chce to kuráž a chce to soudnost, vyjít na světlo s tím, co se dosud ukrývalo v bezpečném šeru zásuvky.
Jsem tu právě proto. Aby to, co miluju, dostalo prostor roztáhnout perutě a doletět tak daleko a tak vysoko, kam až to stihne, než tomu slunce roztaví vosk na křídlech.

Tak vzhůru do oblak!