Na křídlech z papíru

The art of anger, kombinovaná technika, 2014

Nedávno jsem si s jedním svým známým povídala o umění a on vyslovil krásnou myšlenku:

"Proč děláš umění? Aby ho lidé viděli?" zeptal se.
"No…vlastně ano, umění ve své podstatě vždycky vzniká proto, aby ho lidé viděli…" odpověděla jsem.
"A kdyby ho nikdy nikdo neviděl a neocenil, přestala bys tvořit?"
"Ne…"
"Tak to je dobře. Myslím, že ten, kdo přestane dělat umění, protože se o něm nemluví, vlastně nikdy nebyl opravdovým umělcem.”

To tvrzení pohladilo mé tvorbychtivé ego. Nemusím být vidět a slyšet, nemusím mít růžové vlasy a potkana na rameni, abych byla správná umělkyně. Stačí to milovat a žít…být malířem/spisovatelem/básníkem/hudebníkem/čímkoli na světě jen sama pro sebe.

A pak přišel William Saroyan s předmluvou ke své knižní prvotině Odvážný mladý muž na létající hrazdě a tuhle chlácholivou iluzi mi jednou ranou rozmetal na prach:
"Dokud spisovatel nevydá první knihu, je spisovatelem jen pro sebe. Pro kohokoli jiného je hlupák. Je to někdo, kdo si o sobě myslí, že je spisovatelem, nebo je to někdo ještě horší: někdo, kdo chce být spisovatelem."

Nejsi spisovatel, dokud nevydáváš…
Nejsi umělec, dokud někdo tvou práci nemiluje a někdo jiný ji nerozedře kritikou až na krev.

Chce to kuráž a chce to soudnost, vyjít na světlo s tím, co se dosud ukrývalo v bezpečném šeru zásuvky.
Jsem tu právě proto. Aby to, co miluju, dostalo prostor roztáhnout perutě a doletět tak daleko a tak vysoko, kam až to stihne, než tomu slunce roztaví vosk na křídlech.

Tak vzhůru do oblak!