Ušiju ti, lásko, stan!

Nástupci vlaštovčích šatů jsou zároveň prvním kouskem oblečení který jsem nešila intuitivně (ač takhle pracuju nejradši :D), nýbrž "tak, jak se má". Tedy naměřila, vytvořila střih, obkreslila, vystřihla, našpendlila, zkontrolovala, přešpendlila, zkontrolovala, sešila, zkontrolovala, rozpárala, našpendlila, zkontrolovala, znovu zkontrolovala, pomodlila se, sešila - a bylo to! :)

A pak, jen o pár měsíců později...

Jsem dostala příležitost...

A bylo mi nevýslovnou ctí...

(Už tušíte?)

...ušít kamarádce post-svatební šaty!
Jo, to jsou ty, co se oblékají po obřadu, když už vás korzet škrtí moc dlouho a krinolína zavází při tanci. To jsou ty, které sice polovina svatebčanů už nevidí (anebo je vidí rozmazaně), ale nevěstě zůstanou ve skříni jako připomínka toho, jak krásně jí ten den bylo...

Myslím, že kdyby Bára tušila, jak moc jsem to prožívala a jak moc jsem se bála, že je zmrvím, znovu by mi takovou zodpovědnost nesvěřila.

Děkuji za důvěru, Barunko!

A jak to dopadlo?
No, žijou šťastně až do smrti, přece! :)

A protože minimalismus je nesmrtelný, vypadá to, že budou mé little white dress provázet paní Virágovou ještě dlouho po svatbě. Třeba na svatební cestě: