Gin s plátkem okurky aneb Mladistvým a mámě nepřístupno

Myslím, že největší rozkoš na světě je sklenka ginu s plátkem okurky, horká vana a dobrá muzika. Když mám někdy fakt plnou hlavu sraček - a bejt mladej, krásnej a perspektivní znamená mít ji plnou sraček skoro pořád, haha - pustím si Pixies, do vody nasypu koupací sůl a naložím se na tak dlouho, dokud mi maso nezačne odpadávat od kostí. Mobil vypnutej, světlo zhasnutý, jen mrňavá lampa nad zrcadlem, abych viděl na sklenku. Člověk si jen tak hoví a v tý horký vodě se topěj všechny podělaný schůzky, všichni zasraný zaměstnanci i všechny děvky, co pícháš jen proto, že tě nebaví honit.

Tentokrát jde styl trochu stranou, kašlu na okurku, piju gin z hrnku od ranní kávy a je mi to jedno. Jsem tu sám, není na koho dělat dojem. Sám po dlouhé době. Volat nějaký samaritánce se mi nechce, i to se někdy docela přejí. Koukám na svý literární pokusy rozložený v kuželu světla, inkoust se rozpíjí pod mokrýma rukama. Jako ustrašení vojáčci v zákopu se krčí ta slova na stránkách a je z nich cejtit mý zoufalství v době, kdy jsem tyhle věci psal. Stojej vlastně za hovno, a přesto k nim mám nějakou zvláštní vazbu. Možná lítost. Pochopení.

Ještě chvíli piju a přemejšlím, cejtim, jak jsem malátnej z tepla a alkoholu, a pak se propadnu do hlubin svý hlavy.

Usínám.

Probudí mě, když vdechnu nosem vodu, kašlu, kurva...

Dopiju panáka a popadnu mokrýma rukama ten blábol, co jsem psal Iloně.

Patetická trapárna, co jsem si myslel? Má dávno jinýho frajera a rozhodně se jí nestejská jako mně.

Papírová koule letí ke koši a ZÁSAH! Jo, hrával jsem basket, mohl jsem to někam dotáhnout, kdybych nezačal kouřit trávu po snopech...

Ne, ani já kvůli ní většinou nekňučím.

Jen když najdu pod postelí jednu její punčochu. Nebo papírek s něčím, na co nechtěla ten den zapomenout, lepila je všude (“Jáchymův oblek do čistírny!” na dvířkách kuchyňský linky). Nebo tenhle hrnek, co z něj piju, její hrnek...

Do prdele.

Za těch pár měsíců ve špatné společnosti jsem na ni už už zapomněl. A teď je zpátky.

Ona a její posedlost květinami. Ona a příšerný jídlo, který vařila, a vždycky se za něj omlouvala. Ona a  Španělsko, šoustání na vyprahlý zemi pod akáciema. Smáli jsme se jak blázni, když z nás celou cestu do města ještě padala suchá hlína a větvičky. Málem jsem zapomněl na ty noci u otevřenýho okna, pod čistým nebem, který světejnej smog neokrad ani o jedinou hvězdu.

Co se vlastně posralo? Co se stalo, že jsem se začali ptát, co jsme na sobě vlastně viděli? Proč jsme se nakonec oba plížili z bytu jako zloději, abychom spali s jinýma? Ten byt byl ke konci pěkný minový pole.

Musím ven z vody, dělá se mi blbě. Asi jsem to přehnal s ginem. A nebo s emocema, nejsem na to stavěnej.

Vyzvracím do záchodu celej ten zatracenej večer, vypláchnu si ústní vodou a hodím na sebe džíny a triko. Je čistý, ale nevoní. Trika mi nevoněj od tý doby, co si Ilona sbalila ten prťavej kufřík na kolečkách a s medvědem pod paží (s tím, co jsem ho nesnášel, když mi překážel při mrdu, ale kterej zároveň ztělesňoval tu její nádhernou roztomilost a naivitu) zmizela z mýho života.

Vypadnu z domu, vzduch ještě voní horkem, ale začíná se ochlazovat.

Mám tyhle letní noci rád.

Loudám se po nábřeží a bezcílně skopávám kamínky do Vltavy. Kalhoty na holé kůži mě dřou, ale nevšímám si toho.

Nábřeží je prázdný až na pár dvojic schoulených ve stínu přímo pod lampou. Ochmatávaj se a jsou si ještě vzácný. Taky jsme tu sedávali. Tady a všude jinde taky. Vybavuju si slunečný dny ve Stromovce, my, víno a všude kolem lidé se psy a dětmi. Nikdy nic neřekla, ale viděl jsem, jak se na ně dívá a jak se usmívá. Věděl jsem.

Myslím, že jsem toho obecně věděl víc, než tušila. Měl jsem ji přečtenou do posledního úsměvu. Znal jsem strachy, který se jí zračily v očích jako temný stíny. Poznal jsem, kdy ji zranilo, co jsem řekl, aniž bych jí viděl do tváře. Věděl jsem, jak o sobě přemýšlí, jak přemýšlí o nás... Jen jsem s tím neuměl pracovat.

A teď je pryč. A já nejspíš nebudu ten, kdo jí dá pod stromeček štěně s mašlí na krku. Ani ten, kdo si ji poveze z porodnice s balíčkem bílejch přikrývek v náručí.

Tak dost tohodle sentimentu...

Pomalu se vracím domů, začíná mi být chladno. Až u dveří si uvědomím, že klíče jsem nechal na stole společně s peněženkou a mobilem. Má touha po nezávislosti tedy dostoupila vrcholu. Je ze mě bezďák.

Vtipný.

Půlnoc za mnou, do rána daleko, domů se nedostanu a prachy na nonstop taky nemám.

Začnu přemejšlet, koho v tý zatracený Praze vlastně znám, koho znám dost na to, abych mu mohl uprostřed noci zabušit na dveře, a kdo zná dost (nebo dost málo?) mě, aby mi ty dveře otevřel.

Zamířím na tramvaj. Anděl. Ty ochozené schody do třetího patra jsem viděl už mockrát. Klepu na dveře.

Klára už asi spala. Nebo se taky mračí proto, že jsem jí měl napsat. Jak dlouho jsem tady vlastně nebyl? Nasadím osvědčenej úsměv a v duchu se modlím.

“Co chceš?” zamručí rozespale. Medový vlasy má rozpuštěný a zakrývaj jí holý ramena.

“Říkal jsem si, že jsem tě dlouho neviděl…”

“Tak ty sis říkal? Smrdíš chlastem, co chceš?”

“Chyběla’s mi. Můžu u tebe dnes zůstat?”

“Jáchyme promiň, ale na tohle je trochu pozdě. Já mám teď přítele, víš? Čekala jsem na tebe dost dlouho.” Chtěla mi přibouchnout dveře před nosem, ale opřel jsem se do nich dlaní, takže nezmohla nic.

“Zabouchnul jsem si klíče. Prosím, přespím na gauči”

Chvíli na mě koukala velkejma šedejma očima (mimochodem, vlastně dost hezkejma očima, když o tom teď tak přemýšlím), pak si povzdychla a ustoupila, abych mohl vejít.

“Je tady?” zeptal jsem se.

Podívala se na mě jako na blba. “Myslíš, že bych tě pustila dál, kdyby tady byl?”

Rozčísla se ve mně jiskra naděje, kterou jsem asi nedokázal úspěšně zamaskovat.

“Tak s tím nepočítej,” usadila mě.

“Naliju ti vodu a ke dveřím do ložnice se ani nepřiblížíš, jasný?”

Teď už bylo pozdě, nemohla mě zastavit. Znal jsem ji i její tělo dost dobře na to, abych věděl, že prohraje.

Otočila se a šla mi nabrat vodu.

“A žádné sundávání kalhot, jak tě znám, tak jsi zase na ostro,” diktovala podmínky.

Neříkal jsem nic, čekal jsem. Čekal jsem, jestli udělá tu chybu a podá mi sklenici přímo do ruky. Neměl jsem v tu chvíli žádné morální dilema, bylo mi v té chvíli jedno, jestli je s tím sráčem šťastná. Muselo se to stát.

Prohlížel jsem si ji, jak stojí bosá u linky, na sobě krátkou košili (pánskou? Raději nevědět) a z pod ní vykukují bílé kalhotky na kulatém zadku.

Brala mě jako nikdy před tím, nevěděl jsem, jestli je to chlastem, mým rozpoložením, nebo tím, že ji teď měl někdo jiný.

Otočila se a zamířila ke mně. Natáhla ruku se sklenicí - ano! Hodná holka!

Ale když jsem po ní chtěl hrábnout, ucukla a rázně ji postavila na stolek.

“Dobrou noc, Jáchyme...Ráno odcházím v osm, doufám, že už tě tu nenajdu.”

Mluvila přiškrceně, věděl jsem, že se přemáhá. Věděl jsem, jakou má pro mě slabost. Měl jsem ji, kdykoli jsem chtěl. Stačilo zvednout telefon, kdykoli jsem se cítil sám. Přijala mě vždycky s otevřenou náručí, s otevřeným klínem. A když jsem odcházel, dělala, že nebrečí.

Zaťal jsem zuby, byla mi předtím lhostejná, ale všechno, co jsem dřív bral jako samozřejmost mě teď bilo do očí. Prsa, která pobízela moji fantazií, spíš tušená pod bílou košilí, krásnej zadek a pár roztomilých úchylek, které z ní v posteli dělaly neodhadnutelný živel. Všechno se mi teď promítalo před očima.

“Neboj, je to jenom nouzovka. Chci, abys byla šťastná,” řekl jsem a pokusil se o úsměv.

“Jo. Víš, s Honzou je to skvělé. Po té dlouhé době, co jsem čekala, že se k něčemu rozhoupeš. Já prostě -“ hlas se jí zlomil. “Tak dobrou,” řekla a vzhlédla ke mně s bezmocným výrazem.

Teď.

Přitáhl jsem ji k sobě.

Neprotestovala. Neprostestovala, ani když jsme překonali hranici ložnice a dostali se do zakázaného pásma, které mělo chutnat sladce jenom dnes v noci.

Ještě spala, když jsem se po špičkách kradl ke dveřím, boty v rukou, ponožky ztracené někde pod postelí. Není čas je hledat.

Potřebuju vypadnout dřív, než mě spláchne příval výčitek a nechá mě točit se ve víru lásky a nelásky, dokud se neutopím.

Byla to dobrá noc. Porazil jsem toho sráče, ať už to byl kdokoli. Porazil jsem ho jediným gestem, jediným direktivním stiskem Klářina křehkého zápěstí. Porazil jsem ho už jen svou pouhopouhou existencí.

Nebyl tu a Klára se v mých rukou chvěla jako stéblo trávy.

Zabouchnutí dveří zvenčí bylo hlučnější než jsem doufal, proto rychle seběhnu schody a vypadnu na ulici.

Je ještě šero a Praha voní čerstvým dnem.

Mám hlad, ale nemůžu si dát ani blbý kafe, protože peněženka je stále ještě uvězněna v mým bytě.

Náhradní klíče mám v kanclu, další má matka.

Je půl šestý. Mířím pěšky k budově podniku, je to asi hodina chůze. Máma bydlí blíž, ale vysvětlovat jí, jak to bylo s mýma klíčema a proč smrdím mrdem, se mi nechce.

Cestou pozoruju tu hrstku lidí, co mě míjí. Mají kruhy pod očima a jsou frustrovaní z toho, že vstávali už před hodinou, zatímco celý zbytek Prahy má ještě půlnoc. Ten posunutej denní režim mám na tomhle městě fakt rád.

Míjím dva bezdomovce na lavičce. Znám je, sedí tu denně. Podvědomě tajím dech, abych je necejtil.

“Hej, kámo, neměl bys drobný?” volá na mě jeden z nich. Seru na něj.

“Nech toho, takovýho zmrda vyvoněnýho nemáš zapotřebí,” zabručí druhej, je zpomalenej od chlastu a sotva otevírá pusu, když mluví.

Dostal mě, zastavil jsem se. “Co to kecáš, vole? Vyvoněnej zmrd? Smrdim jak ryba a nemám u sebe ani na rohlík, tak zavři hubu.”

Začali se smát.

Stojím tam jak opařenej a civím na dva bezďáky, jak se mi regulérně tleměj.

Svět se zbláznil, sakra...

“Chceš cígo, kámo?” volá na mě první homeless a utírá si uslzený oči.

“Ne!” Váhám. “Nebo jo, ty vole…”

Nemůžu tomu uvěřit, bezďák mi podává cigaretu, kterou vylovil někde v kapse. Je nová, žádnej vajgl. “Dík,” zahučím a je mi trapně, že jsem se ofrňoval.

Zítra mu to retko vrátím i s úroky, slíbím si v duchu.

“Tak hezkej den, příteli,” volá bezďák, když odcházím, a vesele mává.

Pokračuju v cestě a opět mě to zavede k řece. Co mě k ní táhne, nevím. Asi že jsem vodnář.

Jdu podél Vltavy a kouřím, cigareta zahnala hlad a mně je dobře.

Občas mě míjí osamělý běžec, občas někdo, kdo venčí psa.

A kus přede mnou sedí na břehu holka a krmí labutě.