 |
| Zdroj: Pinterest |
Dlouho jsem nic nenapsala.
Tedy...nerada bych urazila těch pár básní zrozených na trase
Pardubice-Praha, ale pro pocit uspokojení to nestačilo.
Dlouho jsem nenapsala prózu. Ani maličkou.
Jako bych nedokázala dát myšlenkám tvar. Jako bych
nenacházela ta správná slova, a přitom ta nehmatatelná esence, třpytka, kterou
vidíte létat kolem svého nosu a jen ji zachytit, ta tu byla!
Zpočátku jsem tomu dávala čas, prostor. Nespěchej, ono to
přijde.
Možná je tvůrčí energie tak trochu jako mana. Když ji
vyškráběš až do dna, musíš čekat, než se obnoví...funguje to tak, ne?
Ale když už to trvalo příliš dlouho, začala jsem pochybovat,
zda nečekám na Godota.
Co když moje múza vlastně vůbec nespí? Co když prostě zmizela?
Nebo umřela?
Po nocích jsem přemýšlela nad tím, jaké téma zvolit, jak ho
uchopit...Vždycky mi z toho vzešlo jen otřepané klišé, stupidní love story
nebo něco srdceryvného a nevěrohodného.
Nic.
Potřebovala jsem všední materiál přefiltrovaný přes úplně
jinou realitu. Úhel pohledu, který nepodléhá současné populární literatuře.
Žádný dívčí román, žádné fantasy, děkuji.
A pak mi ta třpytka na okamžik usedla na špičku nosu.
„Ta země byla tak maličká, že se do ní sotva vešlo jedno
jediné město. I to bylo maličké, ale přesto přetékalo přes hranice země jako
kaše přes okraj hrnce.“
To bylo všechno. Dál jsem nedokázala vymyslet vůbec nic
kloudného...dokud jsem si nesedla k prázdnému papíru a tu větu nenapsala.
Vůbec nevím, kde se všechna ta slova vzala, ale začala se mi sama množit pod
rukama geometrickou řadou! Napsala jsem tři strany jedním dechem a kdybych
nemusela dělat nic jiného na světě, sedím u toho příběhu možná až do jara.
Moje múza je konečně vzhůru. Spala nejspíš někde v mém krevním
oběhu. Možná v konečcích prstů, v těch nejtenčích kapilárách.
A protože se zdá, že se vynynala do růžova, nechávám na ní,
co se s mým příběhem stane. Nesnažím se nad ním přemýšlet, nechci vědět
předem, jak skončí...
Jen mě tak napadá...kdo z nás dvou vlastně bude autor?
Žádné komentáře:
Okomentovat